PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie

Eva Labusová - Rodina, vztahy, péče o duši.

Mezigenerační přenos v rodičovství: Attachment

Následující můj text vznikl jako dílčí kapitola sborníku „Transgenerační přenos nejen traumatu“, který vydal Press Irene pro Rafael Institut v roce 2019. Editoři: Marek Preiss a Daniela Vizinová. Text je chráněn autorským právem a není určen k dalšímu šíření nebo jen po dohodě s vydavatelem.

Motto: Nemůžeme změnit svou minulost. Můžeme změnit její dopad na nás. (Virginia Satirová)¹

1. Úvod

Mezigeneračním přenosem v rodičovství rozumím nevědomé přenášení a vědomé předávání vztahových, emocionálních, hodnotových, obranných, zdravotních, spirituálních a dalších principů, strategií a orientací mezi generacemi. Během jednoho lidského života se mezi sebou potkají maximálně čtyři generace konkrétního rodu. Obecně se po dlouhá staletí mělo za to, že starší ovlivňují mladší, a to především ve vztahu od rodičů k dětem. Dnes vnímáme - a možná jde o historicky nový fenomén - že nejen starší generace utváří tu mladší, nýbrž že je tomu i naopak a významné ovlivnění se děje také směrem opačným. Zejména co se týká různých rodových zátěží, jako by současná rodičovská generace mnohem víc než ty předchozí chtěla využít příležitostí umožňujících nahlédnutí a uzdravování mezigeneračně předávaných úzkostí, vztahových destrukcí, zranění a traumat proti proudu času. Důvodem je obecně větší společenská pozornost věnovaná psychologickým tématům, ale často také soukromé přání dotyčných: „Už to těžké v naší rodině nechci předat dál.“

Zároveň mnozí příslušníci stávající rodičovské generace pocházejí z rozpadlého nebo nefunkčního rodinného prostředí, takže vizi uspokojivého partnerského vztahu a rodičovství potřebují podpořit značnou dávkou vlastního hledání, práce a sebepéče. To zřejmě vysvětluje zvýšenou poptávku po poradenských a terapeutických službách.

Při doprovázení, které poskytuji jednotlivcům, párům i rodinám, narážím zejména na následující oblasti mezigeneračního přenosu souvisejícího s rodičovstvím, přičemž spolu často souvisejí nebo se vzájemně překrývají:

citová vazba (attachment) a mezigenerační přenos traumatu
autonomie, resp. symbióza (samostatnost, resp. soužití ve vztazích)
způsoby pěstování rodového emočního sdílení
závislostní chování
zdraví.

V následujícím textu se pokusím nabídnout některé empirické postřehy a zkušenosti shromážděné z praxe. Podrobněji se budu věnovat attachmentu, protože s ním pracuji nejčastěji a protože ho v českých podmínkách považuji za nedoceněné téma. Uvedu též zdroje, z nichž jsem sama dosud ponejvíce čerpala.

2. Attachment (citová vazba, přilnutí)

2.1. Vysvětlení pojmu

Ať použijeme slova anglického nebo českého (mám zkušenost, že anglický se v češtině úspěšně zabydluje), rozumím jím schopnost lidské bytosti navázat jedinečný, hluboký a trvalý citový vztah s druhou lidskou bytostí, a zároveň si osvojit a uplatňovat konkrétní strategie pro vlastní ochranu pro případ, že by nás někdo chtěl vztahově manipulovat nebo zneužít.

Základy attachmentové teorie vycházejí z díla Johna Bowlbyho ² a jeho následovnice Mary Ainsworthové ³. Oba svými výzkumy potvrzovali, že způsob, jakým rodiče naplňují emoční potřeby svých dětí, následně rozhoduje o tom, jak se tyto děti v dospělosti budou vztahovat k ostatním lidem, a nejen k lidem. Attachment tak utváří celkový, podle mé zkušenosti zřejmě vůbec nejdůležitější kontext, který formuje náš vztah k sobě samým stejně jako naše soužití v páru, v rodině, v malých společenstvích, ve větších kolektivech a nakonec i v celé společnosti, a stejně tak naše spolubytí se zvířaty, s rostlinami, se vším živým i neživým, k čemu se jakkoliv vztahujeme. Projevuje se to v záležitostech malých i velkých. Jsem přesvědčena, že i to, jak zacházíme např. s uprchlickou problematikou, s ochranou životního prostředí nebo že v jedné vesnici jsou autobusové zastávky roztlučené, zatímco v Krucemburku na Vysočině kdosi stanici přetvořil v útulný selský pokojík⁴, aby čekání na dopravní prostředek bylo příjemnější, zrcadlí problematiku attachmentu.

2.2. Moje cesta k attachmentu jako předmětu zkoumání

O attachmentu jsem se povrchně dozvěděla během studia pedagogiky v rámci vysokoškolského studia na FFUK v letech 1985 – 1990. Rozhodně jsem tehdy z přednášek nepochopila, že by mělo jít o klíčové téma. Více si mne attachment našel až v mediální práci. Jeden z prvních rozhovorů mi poskytl Jaroslav Šturma pro časopis Aperio⁵. Později jsem se snažila attachment prezentovat v Českém rozhlase, do pořadu Hovory o rodině / Hovory o vztazích jsem v letech 2007 - 2013 vedle Jaroslava pozvala např. Simonu Hoskovcovou, Markétu Hrdličkovou, Lenku Lacinovou nebo Lenku Šulovou⁶. Jak vyplynulo z posluchačských reakcí, téma bylo přijímáno jako dosud neznámé a bylo zjevné, že mu ve veřejném prostoru zůstáváme dlužni. Postrádala jsem náležitou literaturu v češtině.

V roce 2010 jsem oslovila americkou psycholožku Karen B. Walant, jejíž kniha o attachmentu⁷ mne zaujala, avšak českého nakladatele jsem nenašla. Úspěšnější to bylo s publikacemi švýcarsko americké psycholožky Alethy Solterové, nakladatelství Triton postupně vydalo tři její knihy⁸ věnované na attachmentu postavenému tzv. vědomému rodičovství⁹ (aware parenting). Významným počinem jsou překlady z nakladatelství Portál, jež kromě Bowlbyho klasických děl Vazba - Ztráta - Odloučení¹⁰ průběžně o attachmentu vydává i další „poklady“¹¹. Velkým obohacením pro mne byla a je spolupráce s psycholožkou Kristýnou Buškovou, která se attachmentu věnovala během studia ve Velké Británii a obohatila můj obzor o cenné nové informace, včetně těch o současných pokračovatelích Bowlbyho díla¹².

Zatímco v zahraniční, resp. v anglicky a německy psané literatuře, jsem k attachmentu našla velké množství zdrojů, původních českých zatím mnoho není. K nejznámějším patří publikace Petry Winnette Co to je attachment?¹² určená široké veřejnosti. Téma se objevuje také v akademické práci, např. u Lenky Lacinové a Radky Neužilové Michalčákové¹⁴.

2.3. Typy attachmentu

Ačkoliv současná věda již rozlišuje více dílčích odstínů či podmnožin citové vazby¹⁵, v České republice, pokud vím, běžně pracujeme se čtyřmi základními typy:

Jistý attachment: Vzniká u dítěte, které od svých rodičů pociťuje dostatek lásky a náklonnosti a jehož potřeby jsou přiměřeně naplňovány (Winnicottova „dost dobrá matka“¹⁶). Člověk důvěřuje a nebojí se, aby i jemu bylo důvěřováno. Blízkost a náklonnost jsou mu přirozené, zároveň unese samotu, protože má pozitivní vztah k sobě samému. V případných krizích a konfliktech neztrácí orientaci, nebojí se hájit své hranice a jeho vztahový život obvykle plyne bez dlouhodobých nebo přespříliš dramatických turbulencí. Navíc bývá oporou lidem s nejistými typy vazby.

Nejistý vyhýbavý attachment: Vyvíjí se u dítěte, jehož rodiče jsou emočně chladní nebo nepřítomní, nepříliš vnímaví k jeho potřebám. Dítě si postupně navykne, že mu nezbývá než být samostatné a soběstačné. Zároveň se však nenaučí soužití v blízkosti a intimitě, takže situace, které tyto kvality v sobě nesou (jde především o trvalé vztahové závazky emočního rázu), bývají vnímány jako nepohodlné a ohrožující. Naopak ve výkonnostní sféře (profese, sport…) tito lidé nezřídka excelují. Častěji propadají workoholismu a činnostní jednostrannosti. Při pocitu ohrožení a v konfliktech se stahují, přestávají komunikovat, odcházejí.

Nejistý úzkostný attachment (úzkostně ambivalentní, vzdorovitý): Pozorujeme ho u lidí, jejichž rodiče se nechovali odhadnutelně a konzistentně. Někdy byli pro dítě k dispozici, jindy ne. Za jednu a tu stejnou věc jednou pochválili, jindy vynadali. Rodiče se k dítěti chovali tak, jak se oni sami v daný okamžik cítili. Jejich emoční rozpoložení, potřeby nebo závislosti stály nad těmi dětskými. V dospělosti potomci těchto rodičů své vztahy prožívají jako plné nejistoty, ohrožení, stresu a napětí. Neustále se např. potřebují ujišťovat, že jim nehrozí opuštění, kterého se obávají i v běžných situacích (když partner např. jen odjíždí na služební cestu a dostatečně často nezavolá). Těžko snášejí samotu. V konfliktech bývají snadno rozrušitelní a iracionální, tropí „scény“. Typické jsou pro ně ataky podezíravosti a žárlivosti i způsoby, kdy svého partnera, např. skrze telefon, hlídají a pronásledují, aby se ujistili o jeho loajalitě. Trpí, když jsou od objektu svého vztahu odloučeni, nebo vztah na základě své nesnesitelné úzkosti a katastrofických scénářů předčasně sami ukončují. Pochybení hledají spíše u druhých než u sebe.

Dezorganizovaný attachment: Vzniká u opuštěných, hrubě zanedbávaných nebo zneužívaných dětí. Kombinuje to nejproblematičtější z předešlých dvou nejistých vazeb. Způsob vztahování se k druhým tu nemá zdánlivě žádnou logiku, avšak odpovídá vnitřním pocitům nejistoty a ohrožení zakoušeným v daný moment. Protože s jedinci této vazby běžně nepracuji, podrobněji se jí v tomto textu nezabývám.

2.4. Mezigenerační přenos attachmentu: Výzvy v poradenství a psychoterapii

Při snaze pochopit, co formovalo attachment konkrétního člověka, vždy hledáme v jeho dětství a životě, ale také v dětství a životech jeho rodičů, prarodičů a nezřídka i praprarodičů. Líbí se mi v této souvislosti termín zděděný attachment (inherited attachment), na který jsem narazila u kanadské psycholožky N. Sonyy Vellet¹⁷.

Zkušenost ukazuje, že jistá vazba rodičů dává u dětí vzejít opět vazbě jisté a nejistá nejisté. Zádrhel spočívá v tom, že nejistá vazba může jít i křížem, a to podle okolností a typu adaptace dítěte na rodičovské zacházení¹⁸. Má-li dítě např. depresivní matku s vyhýbavou vazbou, může si samo osvojit vazbu úzkostně ambivalentní, protože taková snáze vytáhne matku z nedostupnosti a pomáhá aspoň nějak získat její pozornost. A naopak dítě matky s úzkostně ambivalentní vazbou, která bývá např. ve svém hněvu násilná a agresivní, končívá nakonec s vyhýbavým attachmentem, protože je bezpečnější jít takové matce z cesty.

K důležitým poznatkům dále patří, že při vyhýbavé vazbě je hlavní hybnou silou, resp. obrannou strategií, zmrazování emocí a vyhýbání se kontaktu kvůli strachu z blízkosti. Při ambivalentní vazbě dochází zase k panice, agresi či hněvu. V případech obou nejistých vazeb attachmentové reakce vycházejí z úzkosti, z níž si dotyčný nevědomě ulevuje různým způsobem¹⁹.

Přenos citové vazby se primárně děje skrze podobu péče, jaké se lidské bytosti dostává v jejím raném věku (zhruba do třetích narozenin). Zároveň je ve hře individuální attachment obou rodičů, takže dítě může mít různé strategie pro kontakt s každým z nich zvlášť. K dalšímu vývoji a ke změnám dochází i později skrze další intenzivní životní vztahové situace, zejména v párovém soužití nebo když se sami staneme rodiči. Zásadní negativní zkušeností, která může narušit dosud jistou vazbu, je jakákoliv forma traumatu, od zkušenosti s válkou či totalitním režimem přes těžký úraz až po šikanu ve škole a na pracovišti, dostaneme-li se do role oběti²⁰. Svou roli pravděpodobně hrají také vlivy genetické²¹.

2.4.1. Attachment a raný věk

Novorozenci, miminka a batolata jsou pro dosavadní nezralost svého mozku a nervové soustavy svým pocitům, prožitkům a potřebám vydaná napospas. Proto potřebují pomoc svých rodičů a zejména matky, s níž na počátku tvoří tzv. dyádu²². Autoři Mezinárodní iniciativy za porodní služby pro matku a dítě dokonce v angličtině vytvořili nové slovo MotherBaby²³, aby dali jasně najevo, že matka s dítětem v období po porodu splývají do vzájemně spjaté jednotky, která nemá být oddělována. Matka je díky těhotenství, porodu a kojení biologicky (hormonálně) pro naplňování potřeb dítěte přednostně vybavena. O její citlivosti směrem k dítěti rozhoduje nejen její osobnost a historie (její attachment), ale také způsob porodu²⁴.

Klíčové je poznání, že nejdůležitějším komunikačním prostředkem je pro miminko (během prvního roku života) pláč a v batolecím období (od jednoho roku do tří let) ještě také hněv a vzdor. Tento fakt, potvrzený moderními zobrazovacími metodami v oblasti zkoumání lidského mozku (viz dále) byl v předchozí historii lidstva až na výjimky ignorován, takže dějiny rodičovství a pedagogiky nenabízejí povzbuzující bilanci, ba místy mají podobu až hororovou²⁵.

Klíčová je i schopnost pečující osoby vyladit se na potřeby dítěte a vnímat signály, které pláčem, hněvem nebo vzdorem vysílá, a zároveň dokázat zvládnout dětskou emoci při vlastním zachování klidu. Úkolem rodičovské postavy je regulovat, zprostředkovávat a zrcadlit emoce, které dítě prožívá, avšak pro nezralost svého mozku k nim dosud nemá vědomý přístup, takže není v jeho možnostech se s nimi samostatně vypořádat. V psychoterapii mluvíme o potřebě kontejnování²⁶ nebo nověji také mentalizace²⁷. Obé dítěti poskytuje možnost seznamovat se skrze pečující osobu s vlastními pocity a postupně se také začít orientovat v pocitech druhých.

Z tohoto pohledu je empatie vůči sobě i druhým naučená, od předků přejatá nebo naopak jimi nepředaná dovednost. Jak zdůrazňuje Sue Gerhardt²⁸, bez rozvinutí empatie nedochází k patřičnému rozvoji svědomí ani etického cítění. Obojí přednostně souvisí s vnímáním citovosti vlastní i druhých, a nikoliv s vnějším osvojováním společenských pravidel, za jejichž dodržováním nezřídka stojí strach z trestu. Prosociální chování člověka tak pravděpodobně závisí na jeho schopnosti citové seberegulace a sebekontroly, získané v raném dětství prostřednictvím citlivého zacházení a skrze následováníhodný příklad pečujících osob.

Toto poznání je zřejmě hlavním důvodem, pro který jsme dnes svědky revoluce v přístupu k výchově a zacházení s dítětem. V tzv. novém rodičovství²⁹ už nestačí jen usměrňovat děti násilím, instrukcemi a příkazy. Za nevhodné jsou považovány odměny a tresty. To vše má být nahrazeno vědomým vytvářením láskyplného vzájemného vztahu za laskavého důsledného vymezování hranic rodiči, což nebývá snadné, pokud rodič trpí nějakou formou nejistého attachmentu.

V kolika případech se rodičovství zvrtne (často proti vůli rodičů, kteří vlastnímu chování nerozumějí, resp. racionálně chápou, čeho je třeba, avšak nejsou schopni tomu svým jednáním dostát) buď do nezvládnutých afektů a necitlivého jednání zneužívajícího sílu a moc dospělého nad dítětem, nebo naopak do přehnané bezhraniční liberálnosti, kdy dochází k opomíjení dětských potřeb přehnanou péčí, přemírou podnětů a absencí řádu a disciplíny.

Nezbývá než doufat, že zákon kyvadla časem najde svou středovou polohu, a nové rodičovství nabídne pozitivní zlom ve vývoji lidstva v souladu s poznáním zahrnujícím jak převratné poznatky o vývoji lidského mozku³⁰, tak i přiznání zásadního významu párovému soužití otce a matky, kteří kvalitou svého vztahu určují míru obohacení nebo ohrožení, jichž se dítěti skrze jeho rodiče dostává. Vzhledem k časové danosti tu platí pravidlo o vývojově neodkladných, časově podmíněných potřebách dětí raného věku, v angličtině vyjádřené slovní hříčkou „use it, or lose it“ (využij, nebo ztrať). Buď jsou dítěti jeho neodkladné potřeby v daném vývojově sensitivním údobí přiměřeně naplněny, a pak pravděpodobně bude prospívat, nebo nejsou, a pak tento deficit už nemusí nikdy dohnat.

Jde především o fakt potvrzený až moderními zobrazovacími metodami: Dětský mozek po narození není zralý a potřebuje ještě určitou dobu, aby se dotvořil. K žádoucí socializaci a k uspokojivému citovému i mravnímu vývoji dochází teprve v důsledku vhodného zacházení dospělých s dítětem při zohlednění mimořádných potřeb raného věku. Vysvětlení: V limbickém systému lidského mozku jsou ukryty dvě pro emoční prožívání důležité části zvané amygdala a hipokampus. Amygdala zpracovává vypjaté pozitivní i negativní zážitky a funguje jako poplachové zařízení. Ve stavech mimořádného stresového vypětí dochází k vyplavení zvýšeného množství stresových hormonů, dítě se dostává do stavu nezvladatelného přetížení a právě jen citlivá reakce pečující osoby to může zmírnit či pomoci zvládnout. Hipokampus naproti tomu zpracovává a uchovává sdělitelné, chronologicky uspořádané vzpomínky, které se ukládají do mozkové kůry. Díky němu jsme schopni vnímat souvislosti svého života a porozumět jim. Zatímco amygdala je dotvořená v posledních měsících prenatálního života, takže už novorozenci a děti raného věku velmi intenzivně emočně vnímají, kvůli dosud nefunkčnímu hipokampu nedokáží vzniklé emoce zpracovat. Pokud není na blízku pečující osoba, která tak učiní za dítě svým empatickým chováním³¹, dochází k zaplavení. Hipokampus dozrává až kolem třetího roku věku, což je také zhruba doba, od které býváme schopni vnímat svůj život jako sled událostí. Předchozí emocionální vzpomínky zůstávají ukryty v tzv. nevědomí. Proto je pro vývoj dětí tak zásadní, aby v raném věku měly na blízku svou patřičnou citlivostí vybavenou „primární pečující osobu“ a aby se pokud možno nepotkaly s příliš negativními nebo dokonce traumatickými zážitky³². Pokud dítě takové štěstí nemá, nemožnost náročné zážitky racionálně a paměťově uchopit zpravidla vede k nejistému vazebnému chování.

2.4.2. Attachment a párové vztahy

Attachment zásadně ovlivňuje také naše párové vztahy. Jejich kvalitu předurčuje, nakolik v nich vyhledáváme, potřebujeme, dovolujeme a rozvíjíme blízkost, resp. odstup. Jedinci s jistým attachmentem jsou schopni přiměřenosti. Blízkost milují a vyhledávají, zároveň druhého neničí svými přehnanými potřebami distance ani odmítáním. Jsou emočně soběstační, i když jsou zrovna bez partnera. Umějí být sami se sebou. Svým vlastním potřebám rozumějí a dokáží je vyjádřit. Jedinci s vyhýbavým attachmentem se přílišnou blízkostí a vztahovým závazkem dříve či později cítí být ohroženi. Paradoxně ze vztahu emočně nebo i fyzicky často prchají ve chvíli, kdy se začíná rodit skutečná důvěra a intimita. Svým potřebám příliš nerozumějí, nemají k nim přístup. Jedinci s úzkostně ambivalentním attachmentem naopak vyžadují neustálou blízkost, kterou však není možné dostatečně nasytit. Permanentně přítomná pochybnost vytváří na partnera až nesnesitelný tlak. Ve svých potřebách se lidé s nejistou vazbou příliš neorientují nebo je prožívají s nepřiměřenou intenzitou.

V každodenním soužití tak typ našeho attachmentu ovlivňuje, nakolik a jakým způsobem ve vztahu vytváříme a prožíváme intimitu, a to v oblasti emoční i sexuální. Attachment bezprostředně ovlivňuje naše chování při konfliktu, včetně schopnosti cítit a vyjadřovat, co opravdu chceme, ale také vnímat, o co jde partnerovi. Attachment předurčuje i způsob (ne)zvládání agrese.

Dle typu naší vazby nás to v krizových situacích vnitřně popouzí ke třem základním reakcím: ke spolupráci, k nějaké formě útěku, nebo k útoku (včetně „řádění“ v podobě scén, záchvatů žárlivosti, potřeby nepřiměřené kontroly apod.). V neposlední řadě attachment řídí i naše představy a fantazie o vztahu a jeho možnostech a perspektivách. Řečeno s Jean Liedloffovou³³, člověk má nevědomou snahu ovlivňovat všechny své budoucí zážitky tak, aby se podobaly těm původním, které jej formovaly v raném dětství, bez ohledu na to, zda to je k horšímu či k lepšímu.

Mám zkušenost, že otevřít téma attachmentu v párové práci - zejména pokud muž a žena usilují o zlepšení svého vztahu, nikoliv o rozchod - téměř vždy znamená obrat žádoucím směrem. Partneři bývají podstatou a silou svých do té doby neuvědomovaných vazebných systémů upřímně fascinováni. Začínají chápat, že nejsou soupeři, ale spojenci, kteří jeden druhému vzájemným pochopením mohou pomoci narovnávat stará zranění. Pokud tohoto pochopení nejsou schopni, snáze nahlédnou, že může být pro ně vhodnější se rozejít.

Celou řadu kazuistik a přesvědčivý vhled do párové dynamiky attachmentu nabízí kniha Citové pouto izraelských autorů Amira Levina a Rachel Hellerové³⁴. Hluboký vhled a pomoc také pro terapeuty přináší publikace Držme se pevně anglické autorky Sue Johnson³⁵.

2.4.3. Všudypřítomnost attachmentu

Attachment vnímám jako základ lidského emočního uspořádání a jako - dokud si ji nezvědomíme - nevědomou strategii, která se automaticky aktivuje, kdykoliv jsme ve stresu nebo v pocitu ohrožení, ve fyzickém vyčerpání, v nemoci, v čase vývojových a jiných krizí, v etapách zásadních životních změn. Proto se mimořádnou silou projevuje právě i v rodinném soužití, a to jak v párovém životě, tak při vstupu do rodičovství. Viděno z opačného směru: Přes své problémy v párovém vztahu a rodičovství se vždy dostáváme k problematice svého attachmentu a přes svůj attachment se vždy dostáváme do svého raného dětství a k dějinám rodů i k individuálním historiím matky a otce, z nichž pocházíme.

K signálům, které svědčí o tom, že máme s attachmentem problém, patří opakující se reakce a strategie přežití, tzv. obranné mechanismy³⁶, které náš život mohou připravovat o důležité kvality, včetně možnosti prožívat autentické vztahy. Patří sem např. přehnaná agrese a sebeprosazování (omnipotentní komplex), nebo naopak nenápadnost, tvárnost, ústupnost (komplex méněcennosti); orientace na výkon (workoholismus, perfekcionismus), nebo naopak, pasivita či denní snění (disociace, prokrastinace); úzkost z trvalých závazných vztahů, nebo naopak vztahová závislost; přehnaný strach z opuštění (žárlivost); permanentní pocit nedostatku nebo hrozby nedostatku.

Dalším souvisejícím a v časech nepřehlédnutelného rozvolňování a destrukce přirozených mezilidských vazeb aktuálním tématem je též přesměrovávání vztahových potřeb z lidí na zvířata, resp. na domácí mazlíčky, zejména na psy a kočky³⁷.

2.4.4. Příklady z praxe

Z hlediska frekvence výskytu problémů, s nimiž lidé vyhledávají poradenskou či terapeutickou pomoc, nastává potřeba zkoumání a zohlednění mezigenerační problematiky attachmentu podle mé zkušenosti zejména v následujících situacích:

- Dohady páru nad tématem „svatba ano, nebo ne?“

Někteří lidé mají tendenci ponechat svůj partnerský vztah trvale ve stavu nedefinovanosti („Svatba je jen papír!“). Je to pro ně cosi jako řešení. Vztah mají, ale vyhýbají se závaznosti, již nejsou schopni stvrdit navenek. Tím, že jsou nerozhodní, trápívají druhého, který by krok k závaznosti už učinit potřeboval. Vztah se dostává do ohrožení, mimo jiné proto, že osoba s potřebou závaznosti se v nedefinovaném stavu necítí být v bezpečí, a to právem, např. i z hlediska platné legislativy (častěji jde o ženy, které intimním soužitím vzhledem k možnému těhotenství riskují víc, mimo jiné proto, že se s rozpadem nesezdaného vztahu s dětmi častěji ocitají v ekonomické nouzi).

Naděje na zlepšení existuje, pokud u partnera odmítajícího svatbu není odpor proti závaznosti rigidní, to znamená, pokud tento partner připouští, že svému strachu z trvalého pouta ani sám dost dobře nerozumí a je ochoten ho řešit. Bývá osvobozující hledat důvody konfliktů nad další podobou vztahu či ohledně případné svatby a zkoumat, zda má situace řešení. Pozvolné, ale přímé pojmenování problematiky attachmentu může vést k lepšímu porozumění a k upevnění - nebo ukončení - vztahu. Tuto situaci ve svých knihách srozumitelně vysvětluje německý párový terapeut Hans Jellouschek³⁸.

- Neschopnost páru usmiřovat konflikty; rozpady vztahů, včetně těch s malými dětmi

V současnosti přibývá rozkolů v párových vztazích s dětmi ve věku před nástupem do školy, výjimkou nejsou ani rozchody rodičů miminek a batolat, ba dokonce ani zásadní rozdělující konflikty ještě v čase těhotenství. Rozhádaní partneři nezřídka přicházejí do poradny jako nekompromisní protivníci. Tvrdost a stupeň odcizení, s jakými k sobě přistupují, bývají až zarážející.

První velké střety se obvykle objevují, když skončí období zamilovanosti a když si partneři stanovují podmínky pro každodenní soužití. Do hry vstupuje obrovské množství témat: od nejvšednějšího chování (hygiena, úklid, stravování…) ke klíčovým problémům (sexualita, finance, vztah k rodičovství, trávení volného času). Ve hře jsou zákonitosti skrytých motivací, a tedy opět attachment. Někdo se v emocích orientuje lépe, jiný hůř. Někdo je vznětlivý a ztrácí sebeovládání, jiný se stáhne a odmítá komunikovat. Nejhorší konflikty jsou živeny nevědomými obsahy mysli, kdy emoce člověka strhávají bez účasti racionálního uvažování. Někdy se v této souvislosti rozlišuje mezi tzv. reaktivním a proaktivním chováním³⁹.

Lidé s nejistým typem vazby buď nepřijímají spoluzodpovědnost za emoční prosperitu svého partnera a neumějí se usmiřovat, protože jsou zaplaveni vlastními negativními emocemi, nebo naopak vidí jen potřeby partnera, a ne svoje, to znamená, že sami vnitřně přijímají odpovědnost za potřeby druhého, a nikoliv za své (to je typické pro lidi, kteří od dětského věku pečovali o své např. závislé nebo duševně nemocné rodiče, nebo svou autonomii ztratili při nějakém traumatu zahrnujícím ztrátu sebeúcty).

Osoby s nejistou vazbou se navíc často ocitají ve vztahu s partnerem, který pro ně není vhodný nebo by onen vztah potřeboval velkou práci. Partneři s nekompatibilními typy vazebných systému se paradoxně přitahují (tzv. úzkostně vyhýbavá past / anxious-avoidant trap⁴⁰).

Člověk s vyhýbavou vazbou mívá tendenci utíkat ze vztahu předčasně, člověk s úzkostnou vazbou zase neumí odejít včas. Terapie zaměřená na attachment pomáhá nahlédnout, zda má smysl o vztah bojovat. Když konflikt v párové terapii rozebereme a podaří se nevědomé pohnutky objasnit, lze posléze docházet k uspokojivějším řešením.

Základem je především odmítnutí násilí. Samozřejmě toho fyzického, ale také psychického a verbálního. Zapomenout nelze na pasivní agresi. Vypadá to banálně, ale pro rozhádané páry bývá důležité zamyslet se nad vlastní podstatou láskyplného vztahu („Chceme být týmoví hráči, nebo jsme soupeři?“). Pokud skutečně milujeme, pak se dobrovolně vzdáváme dominance a neděláme si nárok, že budeme jen my o věcech rozhodovat a prosazovat své vidění věcí za každou cenu. Jistější vazba umožňuje bezpečnější konflikt. Partneři nemají zakázaná témata, ale také se záměrně netrefují do citlivých míst. Umějí ocenit a pochválit. Projevují vděčnost. Tolerují chyby u sebe i druhého, snaží se je neopakovat. Vykazují rysy přátelství, podporují se, pomáhají si. Pěstují společný humor. K tomu vůbec nejdůležitějšímu patří schopnost usmiřovat se a odpouštět („Náš vztah neohrožuje, když se pohádáme, protože víme, že se zase usmíříme.“). To bývá pro lidi s nejistými typy vazeb obtížné. Krizové situace jsou plné obviňování a nezvládnutých emocí, útěků nebo scén. Mnohé v komunikaci je nahodilé, chaotické. Usmiřování probíhá neefektivně nebo k němu vede dlouhá cesta (někteří „vyhýbavci“ dosahují v délce tiché domácnosti rekordů, stejně jako „úzkostní“ v intenzitě dramatických výstupů).

V této souvislosti stojí za zmínku, že lidé při snaze nalézt svůj způsob párového vztahu často odsuzují neúspěchy soužití svých rodičů, aby je časem v disharmonii nebo rozpadu vlastního vztahu sami následovali. Podnětné jsou výzkumy zaměřující se na souvislost emočních strategií v párovém vztahu zděděných po předcích, především po rodičích⁴¹.

Směřování a cíle terapie lze z pohledu klientů popsat zhruba následovně⁴²: Přijímám za sebe odpovědnost. Neházím ji na druhého. Nepopírám vlastní pochybení. Kultivuji prožívání svých emocí, aby nade mnou slepě nevládly. Necítím vinu za něco, co jsem neudělal/a. Jsem schopen/a (sebe)reflexe. Vím, co chci, ale také připouštím, že ledacos nevím a v něčem podléhám nevědomým procesům. Pátrám po pravdě a v případě konfliktu hledám v sobě připravenost ho řešit. Přitom nečekám, že ho partner vyřeší za mne, ani že to nutně půjde rychle a jednoduše. Nechci věci zbytečně komplikovat. Vědomě nemanipuluji, nepopírám, nelžu. Snažím se jednat empaticky. Mám soucit s druhým, stejně jako se sebou. Když něco opravdu nezvládám, vyhledám pomoc.

Jedním z nejosvědčenějších řešení, které i já někdy nabízím klientům a máme s tím dobrou zkušenost, je nenásilná komunikace podle amerického psychologa Marshalla B. Rosenberga⁴³. Jde o vědomé přijetí a trénování postoje nenásilí a o snahu řešit konflikty spolupracujícím způsobem. Cílem je nalézt řešení, které by respektovalo potřeby obou partnerů. Rosenberg vyzývá zájemce k řešení konfliktu ve čtyřech krocích: a) Pozorování konfliktní situace bez hodnocení. b) Rozpoznání svých pocitů. c) Identifikace a pojmenování vlastní aktuální potřeby. d) Snaha o zformulování konkrétní prosby směrem k partnerovi. Ukazuje se, že lidé, kteří se nenásilnou komunikací začnou upřímně zabývat a snaží si ji uplatnit v životě, zažívají znatelné zlepšení svých vztahů.

- Neschopnost novopečených rodičů přilnout k dítěti

Rozumem ho milují a chtějí pro ně to nejlepší, ale emočně se neumějí přenést přes pocit, že dítě je vetřelec, který jednotlivci či páru vzal jeho předchozí život a pohodlí. Závislost a blízkost, jež miminka a batolata potřebují uspokojit, bývají v liberální sebestředné současnosti pro rodiče s nejistou vazbou na hranici snesitelnosti. Poznání, že děti potřebují tak velké množství individuální pozornosti, upřímný zájem pečující osoby a schopnost si s dítětem spontánně hrát, naslouchat mu, vciťovat se a trávit s ním čas na úkor naplňování vlastních potřeb, bývá pro mnohé současné rodiče nezvladatelné. („Tohle vědět předem, tak dítě nemám!“)

Souvisí to i s tím, že rodičovství dnes není samozřejmost, ale volba, životní projekt, při němž se uplatňují racionální rozvahy a pragmatické plány, do kterých se dítě má vejít. V některých případech se potomek stává hlavně součástí uspokojení osobních ambic rodičů. Hovoří se o fenoménu nedospělých dospělých⁴⁴. Formální dospělost nejde ruku v ruce s dospělostí faktickou. Lidé v reprodukčním věku nemají k dispozici jeden z podstatných rysů dospělosti, jímž je schopnost upozadit své potřeby a sloužit těm, kdo jsou slabší a dočasně potřebnější. V případě rodičovství to znamená obětavě a nezištně pečovat o potomstvo. Současní dvacátníci až čtyřicátníci nezřídka potřebují většinu času pro sebe, nechce se jim přebírat trvalou odpovědnost. Kromě toho bývají závislí na rodičích, možná ne už finančně, leč jsou zapleteni v nedořešených separačních konfliktech a řečeno s Vladislavem Chválou a Ludmilou Trapkovou, visí dosud na neviditelné pupeční šňůře nedokonaného sociálního porodu⁴⁵.

U současných rodičovských párů pozorujeme celou řadu trendů a s nimi spojených projevů v chování, které rodičovství - jakož i párové soužití - neulehčují. Schopnost založit uspokojivý partnerský vztah a setrvat v něm je omezená, rozchod či rozvod naopak snadno dostupné. O rodičovství má spousta lidí jen vágní představu, protože první miminko, které v životě zblízka vidí, bývá až jejich vlastní. Z dětství má navíc mnoho současných rodičů zkušenost rozpadu rodiny i předčasné institucionální výchovy. Nestálost ve vztazích dává vzniknout stále propletenějším a chaotičtějším vztahovým útvarům a tzv. sešívaným či patchworkovým rodinám. Trendem je posouvání hranic snad všech někdejších „jistot“. Častý je časový parazitismus - partneři natvrdo bojují, kdo urve více času pro sebe. Panuje důraz na genderovou rovnost a slaďování rodičovských a profesních povinností žen a mužů, jenže mateřství je tím tlačeno do slepé uličky, protože odnosit dítě, porodit ho a kojit mohou pouze ženy, a dělba práce spojená s péčí o děti většinově není půl napůl a nesrovnatelně častěji leží větší měrou na bedrech žen. Přivádět na svět děti znamená obrovskou a nečekanou krizi identity, s níž starší generace té mladší nebývá schopna pomoci, protože její situace a společenské okolnosti v daném vývojovém údobí byly zcela jiné.

- Neschopnost rodičů čelit dětskému pláči a vzdoru a přiměřeně na ně reagovat

Tento problém patří k vůbec nejčastějším, ale naštěstí také nejsnáze uchopitelným a řešitelným. Rodiče zpravidla poradnu vyhledají, protože nesnášejí dětský pláč či vzdor, a zároveň se lekají svých reakcí na ně. Pocítí třeba ke křičícímu miminku či vztekajícímu se batoleti tak silnou averzi, že na ně nepřiměřeně zakřičí, uhodí je nebo odhodí do postýlky, zavřou do vedlejší místnosti apod. Vzápětí, když emoce vychladnou, se za své chování stydí.

K podstatnému aha momentu dochází, když si rodiče uvědomí a připustí, že se svými dětmi specifického raného věku jednají jako se sobě rovnými. Nepřizpůsobivé a asociální dětské chování včetně záchvatů pláče nebo vzdoru si berou osobně a úkorně, buď jako snahu dítěte dospělým manipulovat („To škvrně mne nebude ovládat!“), nebo jako vlastní selhání („Jsem mizerná matka, když mi to dítě pořád tak řve!“).

Prozření nastává, když si vysvětlíme, že nejmenší děti pro nezralost svého mozku ještě spolupráce a přizpůsobení nejsou schopny a během své rané své vývojové fáze, zhruba do konce třetího roku věku, naopak nezbytně potřebují dospělou osobu, jež na dítě soustředěně a v klidu reaguje a do sociálního chování ho teprve uvádí vlastním příkladem. Což pro rodiče není snadné, pokud v nich chování dítěte nevědomě oživuje deficity z doby jejich vlastního dětství. Je obtížné dát něco, co jsme sami nedostali. Pokud rodiče nejsou schopni dospělého laskavého postoje a reagují v silných afektech nebo v agresi, během terapeutického rozhovoru dříve či později - nevybavuji si žádnou výjimku - přichází vysvětlení: To, co rodiče v chování jejich dětí rozrušuje, směřuje zpětnou stopou k nepříjemným zážitkům často traumatické podstaty z jejich vlastního dětství (viz dále).

- Mezigenerační střety v pohledu na výchovu a spory o tzv. nové rodičovství

Rodičovské páry, resp. častěji matky, přicházejí do poradny s dotazem, jak se vypořádat s nevhodným chováním prarodičů k vnoučatům, které zahrnuje např. používání fyzických trestů, křiku, vyhrožování, zákazů, ale také nevhodných manipulací a odměn, jakými jsou úplatky v podobě sladkostí či televize, jen aby bylo vnouče chvíli „hodné“. Prarodiče někdy nechápou přístup k rodičovství svých dospělých potomků vycházející ze snahy budovat s dítětem vztah a spolupráci postavenou na láskyplném vciťování. Starší generaci dráždívá snaha té mladší např. o lékařsky nerušené porody, dlouhé kojení, nošení dětí v šátku, společné spaní, odmítání odměn a trestů a další praktiky („Co je to za kraviny, naděláte s děckem takových cavyků, jedna rána na zadek vyřeší zbytečné debatování, pro pár bonbónů nebo koleček salámu se svět nezboří, s námi se nikdo nemazlil, a přežili jsme!“). Jenže právě o to jde: „Přežít“ bývá pro současnou rodičovskou generaci málo a rozdílný pohled na výchovu může generace zásadním způsobem rozdělovat či vést k omezení nebo dokonce přerušení kontaktů, takže nakonec vzniká poptávka po rodinném poradenství.

K nejsilnějším okamžikům mé práce patří, když terapeutický rozhovor získá tento mezigeneračně sdílený rozměr. Čím dál častěji podnět k řešení problémů přichází proti proudu času, kdy příslušník mladší generace spouští proces sebereflexe a vnitřní obnovy té starší. Dospělé děti přivádějí své rodiče, nejčastěji dcery své matky, snachy tchýně nebo dokonce v jednom případě vnučka rodiče a prarodiče současně. Čím je člověk starší, tím bývá pro něj obtížnější se na tuhle cestu vydat. Vnímám jako posvátné, když přesto započne proces hojení emočních zatížení či traumat iniciovaný směrem od dětí k rodičům, prarodičům, praprarodičům. Mrtví předkové, přivolaní vzpomínkami, jsou v takových chvílích často rovněž přítomni.

Ať už je člověk příslušníkem kterékoliv generace, dříve či později přichází řeč na způsob, jakým pečovatelé kdysi reagovali na emoční potřeby dotyčného - na pláč, hněv, úzkost či strach. Nebývá to vlídná rekapitulace. Jedna z nejčastěji opakovaných zakázek v poradně se točí kolem nízkého sebevědomí („Nemám se rád/a. Nejsem se sebou v pohodě. Příliš si nevěřím. Nemyslím, že jsem pro někoho zajímavý/á.“). Kolik z mých klientů zažilo, že se jejich rodiče - zvenku viděni a klientem popisováni jako „normální“ - uchylovali k nepřiměřeným trestům, k bití, sprchování batolete v záchvatu vzdoru studenou vodou, k trestání klečením na struhadle či na hrachu, zavíráním do temných místností. Kolik lidí v dětství zažilo, že byli odstavováni z komunikace zesměšňováním či zlehčováním svých potřeb a pocitů tvrdým autoritářstvím rodičů.

Často dlouho trvá, než jsou v terapii tyto skutečnosti pojmenovány, protože je dotyční klienti nezřídka sami zlehčují nebo disociují a své dětství vnímají jako „přece docela běžné“. Zarazí se až ve chvíli, kdy se přistihnou, že sami takto nevhodně (zděděným způsobem) jednají se svým partnerem, dítětem či vnoučetem, a po té, co je opustí nezvladatelná emoce, se za své chování stydí a touží s ním přestat. Když se v terapii podaří zraňující skutečnost ozřejmit a pojmenovat a v mezích možností i ošetřit, lidé s překvapením pozorují vlastní proměnu týkající se vztahu k sobě i druhým a vítají nové perspektivy pro své párové vztahy, rodičovství i prarodičovství.

Jak zdůrazňuje ve svých knihách zakladatelka vědomého rodičovství Aletha Solterová⁴⁶, pokud člověku v dětství nebylo umožněno plakat nebo proaktivně odžívat problematické emoce, podobné projevy u jeho vlastních dětí - nebo vnoučat - mu nebývají příjemné a snaží se jim v nich různými způsoby bránit, jako se to dělo i jemu. Když se snažíme dětský pláč či vzdor zastavit rozptylováním, podáváním jídla nebo pití, odmítáním, manipulováním nebo tresty, děti se naučí, že jejich bolestné pocity nejsou přijatelné, a začnou je potlačovat. Dojde k postupnému odpojování od autentických emocí. Dítě podlehne cizím představám o sobě samém, a protože jde zpravidla o pocity silně bolestné, nakonec hledá cestu, jak se těchto pocitů zbavit. Navenek se bude snažit působit klidně, stane se tak ale za cenu narušení spojení se sebou samým. Potlačené zážitky z dětství se v dospělosti projeví absencí empatie, neochotou nebo neschopností prožívat a vyjadřovat autentické emoce a pravděpodobně i nějakou formou závislosti⁴⁷.

Především emoce nakonec zůstávají vodítkem pro možné uzdravování všech generací. Zůstanou-li nepřiznány a potlačeny spoluvytvářejí zatěžující mezigenerační přenos a četné osobní i společenské patologie.

Úlevu i východisko přináší snaha nahlédnout a pochopit vlastní, v dětství nenaplněné, attachmentové potřeby a jejich zpětné ošetření. Solterová k nejsilnějším a nejčastějším návodným emocím tohoto druhu řadí vedle hněvu a agrese také pocity viny a úzkost s tím, že pláč a vzdor dítěte jsou nejsilnějšími spouštěči nepřiměřeného (pra)rodičovského chování a odporu. Bezmoc a agrese dospělých plynou z pocitu, že je dítě v silném pláči nebo nekontrolovaném vzdoru odmítá. Takové chápání situace se často vyskytuje u lidí, kteří byli sami svými rodiči nějakým způsobem odmítnuti nebo zanedbáváni. Na nevědomé rovině se začnou cítit nechtění, nemilovaní, bezmocní. Vnitřní zmatek a zoufalství vedou k hrubostem nebo dokonce ke zneužívání, zvláště pokud dospělí sami byli kdysi jako děti za stejných okolností okřikováni, biti nebo zneužíváni.

Kolikrát jsem v poradně slyšela, jak muže zablokuje nebo rozčílí, když se jeho žena při jejich vzájemném konfliktu rozpláče. Mnoho mužů i žen má problém prožít silnou emoci pláčem, ač právě plakat by potřebovali ze všeho nejvíc. Bližší rozbor ukáže, že kořeny tkví v dávno uplynulé době, kdy tito lidé během svého dětství učinili s potřebou plakat bolestnou zkušenost, nedočkali se vcítění svých pečovatelů, byli zesměšňováni nebo plakat prostě nesměli. Projevování silných emocí bylo tabu. Pro tyto dospělé je zaplavujícím zážitkem, když vidí, že se někdo své emoci oddá do té míry, jak si to přirozeně dovolí miminka a batolata.

Zároveň ovšem někdy také vidíme, že prarodiče mívají k vnoučatům jiný, mnohem otevřenější a laskavější vztah než měli kdysi k vlastním dětem. Existují prarodiče, kteří se pro nové rodičovství nadchnou a dokonce se stávají jeho apoštoly. Zažila jsem situaci, kdy dědeček trápící se obrovskými výčitkami svědomí, jak špatným byl otcem, nezměrně trpěl, když viděl, že jeho syn opakuje model rodičovství, jaký sám od otce, dnes dědečka, zažil, a o novém rodičovství nechce nic slyšet („Nemohu se mu divit, když vím, jak špatným jsem byl otcem. Kdyby mi aspoň vnuka častěji půjčili!“)

Terapeutickým nástrojem jsou jak hlubinné rozhovory⁴⁸, tak i praktický nácvik zvládání problematických situací. Sem patří i pochopení důležitosti tzv. asistovaného vyplakání pro miminka a akceptování dětských emocí při záchvatech batolecího vzdoru⁴⁹. Dospělý vše uvidí v novém světle ve chvíli, kdy pochopí, že mu dítě nedělá naschvály, ale naopak potřebuje skrze (pra)rodičovský příklad a vedení uvidět, co se po něm žádá, vyzrávat a vyvíjet se do proaktivního, a nikoliv jen reaktivního jedince⁵⁰. Kolik dospělých ustrnulo ve fázi miminkovské naučené bezmocnosti nebo batolecího neřízeného hněvu a vzdoru? Kolik z nich je do pozdního stáří, ba do smrti, na úrovni impulzívního předškoláka?

3. Závěr

Jestliže jako děti nemáme příležitost k vytvoření jistého attachmentu, např. kvůli vynucené separaci od rodičů, kvůli jejich nemoci nebo patologickému chování či z důvodu prožitého traumatu (škála možností, jak přijít k újmě, je široká), může tato zkušenost vést k řadě problémů v průběhu následujícího života, projevujících se jak v oblasti našich nejdůležitějších životních vztahů, tak na naší celkové prosperitě. Propojení problematiky attachmentu a traumatu je těsné⁵¹. S attachmentem souvisí naše schopnost autonomie, resp. symbiózy⁵², způsoby pěstování rodového emočního sdílení a prožívání⁵³, závislostní chování⁵⁴ a v neposlední řadě kvalita našeho zdraví⁵⁵.

Dobrou zprávou je, že attachment, jakkoliv původně předurčuje naše chování a prožívání, není neměnný. K nejvýznamnějším oknům příležitosti patří dílčí vývojová období jako dospívání, mladší dospělost (vstup do dlouhodobého párového vztahu, příchod dítěte), krize středního věku a samozřejmě stáří či blížící se smrt.

To, že přišel čas staré obranné strategie přehodnotit či opustit, nám naše nitro obvykle oznamuje skrze déletrvající neklid, nespokojenost a vnitřní utrpení, v nichž se ocitáme také skrze problémy v nejintenzivnějších vztazích, jaké v životě vytváříme. Náš postoj v čase krizových období předurčuje dvě možné varianty naší budoucnosti: obnovu a transformaci, nebo strádání a stagnaci. Rozhodující je nakonec naše ochota hledat východiska a řešení skrze vlastní proměnu a přijetí odpovědnosti. Výmluvy, že náš život v minulosti rozvrátili naši předkové nebo že ho v současnosti ničí náš partner či dítě, nás pouze pěchují do pozice oběti. Je fascinující pozorovat, jak to, co lidmi i v dospělosti, ba i pozdním stáří, hýbe ze všeho nejvíc, jsou jejich vlastní ve vývojově náležitém čase zanedbané dětské potřeby.

Úspěch v práci s klienty předpokládá, že se podaří vytvořit tzv. bezpečnou základnu (secure base)⁵⁶. Tu vytváří vhodné prostředí pro terapii a především vztah mezi klientem a terapeutem. Klient potřebuje dostat možnost dle svých potřeb zkoumat své emoční zkušenosti a naučené vzorce svých reakcí s tím, že když narazí na problém, může jej s terapeutem probrat, prožít a po případném emočním zakolísání se navracet k sobě. Teorie attachmentu a na ní postavená terapie klientovi umožňuje prožitky konkrétně pojmenovávat a dává mu postupně schopnost samostatného zacházení s náročnými situacemi. Podobně jako jistá vazba v dětství pochází ze splněných citových potřeb v období dětské závislosti a skrze ně vede k nezávislosti, tak i v terapii je cílem, aby se klient postupně emočně osamostatnil a terapeuta už nepotřeboval, protože si svou bezpečnou základnu vybudoval sám v sobě.

Přijme-li klient možnost hlubinné práce a její výzvy, čeká ho proces bolestný a náročný, ale také strhující a hojivý. Pro doplnění tohoto procesu směřujícího ke změnám postojů i prožívání využívám někdy tzv. mindfulness⁵⁷, kterou vnímám jako metodu laskavou a efektivní, byť vyžadující jistý stupeň vnitřní stability, takže se nehodí pro každého.

Domnívám se, že úkolem nás poradců a psychoterapeutů je klienty doprovázet, zároveň však počítat i s variantou, že naše nabídka zůstane oslyšena. To když se někdo před svými zraněními nebo i před rodinným příslušníkem či terapeutem obrní některou z „neprůstřelných“ strategií přežití.

Jak dobře víme, nějakou mírou (sebe)destruktivních obran trpíme všichni. Všichni máme svá slepá místa. Nebezpečí stagnace či rezignace spočívá v neochotě vydat se na cestu od nevědomého k vědomému. Je zároveň paradoxem, že uvědomění přichází téměř výhradně skrze zpracování našich slabostí, zranění a traumat a skrze naše odhodlání ze starých nefunkčních obranných strategií vystoupit. Potřebujeme nahlédnout, že zatímco v dětství nebo po prožití traumatu měly tyto strategie dobré odůvodnění, protože jsme byli vydáni na milost a nemilost osobnostní (ne)zralosti a jednání našich pečovatelů nebo bylo prostě třeba nějak přežít těžkou situaci, později tyto dávné strategie mohou plnohodnotnému životu bránit nebo ho přímo znemožňují. Zůstává jedním z největších tajemství, proč někdo jde cestou sebepoznání a růstu i za nejtěžších okolností, a jiný, žijící v relativně příznivých podmínkách, zvolí cestu permanentního stěžování, agrese či rezignace. Zkoumání teorie a praxe attachmentu včetně jeho mezigeneračního přenosu je pro mne jedním z nejdůležitějších zdrojů osobní, pracovní i životní inspirace.

Závěrem bych ráda zdůraznila, že v problematice attachmentu spatřuji i zásadní potenciál pro změnu klimatu společenského. Tím, že je attachment základem pro vytváření kvality všech vztahů, může být jeho pochopení a cílené zacházení s ním významnou součástí jak prevence sociálně patologických jevů (což předchozí text snad dostatečně naznačuje), tak i východiskem pro lepší situaci politickou (protože i politici byli kdysi dětmi, a své niterné postoje a hodnoty nevědomě vnášejí do veškerého svého počínání; protože i voliči byli kdysi dětmi a ti hodně vyhýbaví možná k volbám ani nepřijdou a ti hodně úzkostní dají hlas silnému vůdci, aby jejich problémy vyřešil za ně).

Jak v knize Držte si své děti⁵⁸ uvádějí Gordon Neufeld a Gabor Maté: „Vazba je síla přitahující k sobě dva objekty. Ať už ve formě fyzické, elektrické nebo chemické, je to ta nejmocnější síla vesmíru. Ve svém každodenním životě ji považujeme za samozřejmou. Drží nás nohama na zemi a naše tělo pohromadě. Drží u sebe částice atomů i planety na oběžných drahách kolem slunce. Dává vesmíru jeho tvar. V oblasti psychologie tvoří vazby základ vztahů a sociálního fungování. Mezi lidmi pak vazby znamenají snahu o dosažení a zachování spojení a blízkosti - fyzické, emoční, psychologické i behaviorální. Podobně jako u vazeb ve fyzickém světě, jsou i tyto vazby neviditelné, a přesto tvoří naprostý základ naší existence. Rodina bez vazeb nemůže být rodinou. Když tyto neúprosné zákonitosti ignorujeme, koledujeme si tím o potíže.“

Bohužel, informace o vazebné vztahové podstatě lidské existence, a tedy o attachmentu a o jeho využití v poradenství a psychoterapii, nejsou v České republice prozatím veřejně známé⁵⁹. Ač mnoha pozitivních změn bylo dosaženo, nerespektování klíčových potřeb raného věku, nedocenění významu manželství a rodičovství, násilí při porodu, předčasná separace dětí od matek, nevhodné trestání, rizikové prostředí rodinné, školní i společenské nadále masově spouští vývojové poruchy mozku, které bývají předstupněm deprese, úzkosti, impulzivní ztráty kontroly, násilí a závislostního chování⁶⁰. A to i přesto, že náš svět nejspíš stojí na křižovatce bytí a nebytí, protože dosud nikdy předtím v takové míře nehrozila ekologická katastrofa, jejíž případné vyřešení bezprostředně souvisí s rozšířením vyspělejšího lidství.

V současnosti přestává být pochyb o tom, že primární pečující osoba, resp. rodiče a prostředí, v němž dítě vyrůstá, bezprostředně určují jeho osobnostní vývoj a jeho schopnost vztahu. Avšak toto poznání zůstává skryto v odborných kruzích a neproniká do všedního života v míře, v jaké by bylo zapotřebí. Realizátory a šiřiteli jsou především někteří rodiče a odborníci - jednotlivci. Odborná obec jako celek je názorově roztříštěna a zcela mimo stojí naprostá většina politiků, novinářů i umělců, tedy těch, kteří by veřejným míněním mohli pohnout nejefektivněji. Pokud vím, neexistuje dosud ani ucelený přehled zdrojů k tématu, který by zahrnoval výzkumy souvisejících oborů nebo spojoval rozptýlené jednotlivce či pracoviště, jež se u nás attachmentem zabývají⁶¹. Věřím, že až se toto změní, budeme blíže k porozumění vlivům a silám, které nepozorované hýbou lidským životem na všech úrovních, včetně vlivů a sil mezigeneračního přenosu.

¹ Satirová, V., Baldwin, M. (2012). Terapie rodiny krok za krokem podle Virginie Satirové. Praha: Portál.
² Kendra, Ch. (2019). John Bowlby Biography. Dostupné na https://www.verywellmind.com/john-bowlby-biography-1907-1990-2795514
³ Kendra, Ch. (2018). Mary Ainsworth Biography. Dostupné na https://www.verywellmind.com/mary-ainsworth-biography-2795501
⁴ Saadouni, Š. (2017). V Krucemburku cestující počkají na autobus v selské světnici. Dostupné na https://havlickobrodsky.denik.cz/zpravy_region/v-krucemburku-cestujici-pockaji-na-autobus-v-selske-svetnici- 20171115.html
⁵ Labusová, E. (2005). Velké dobrodružství lidského zrání a rozvoje. Dostupné na http://www.evalabusova.cz/rozhovory/sturma_jaroslav.php
⁶ Seznam odvysílaných pořadů na http://www.evalabusova.cz/spoluprace_cro.php; archiv na https://hledani.rozhlas.cz/iRadio/?query=L%C3%A1busov%C3%A1&reader=&stanice[]=%C4%8CRo+6&porad[]=
⁷ Walant, K. (1999). Creating the Capacity for Attachment -Treating Addictions and the Alienated Self. Lanham,
Maryland: Jason Aronson. Více na https://www.drkarenwalant.com
⁸ Solter, A. (2014). Moudrost raného dětství. (2016). Slzy raného dětství. (2019). Bez trestů a odměn. Praha: Triton.
⁹ Vědomé rodičovství je filozofie výchovy založená na výzkumu dětského vývoje. Přehodnocuje většinu tradičních domněnek o dětech a předkládá přístup založený především na nových poznatcích o vývoji lidského mozku. Autorka je přesvědčena o tom, že vědomé rodičovství významně pomáhá zlepšit vztahy v rodině. Rodiče inspirující se touto metodou vychovávají děti, které spolupracují, soucitné, nenásilné a nezajímají je úniky v podobě náhražek (drogy). Při kontaktu s dítětem rodiče nahlížejí - a hojí - vlastní vývojové a emoční deficity. Více na www.awareparenting.com
¹⁰ Bowlby, J. (2010). Vazba. (2012). Ztráta. (2013). Odloučení. Praha: Portál.
¹¹ např. Brisch, K.H. (2011). Poruchy vztahové vazby. (2012). Bezpečná výchova. Praha: Portál.
¹² např. Peter Fonagy https://psychoanalysis.org.uk/our-authors-and-theorists/peter-fonagy nebo Patricia Crittenden https://www.patcrittenden.com/
¹³ Winnette, P. (2018). Co to je attachment?. Praha: NATAMA Publishing. Dostupné na https://www.natama.cz/userfiles/page/294/b017b7e565b001d8845b99a92986ed15.pdf
¹⁴ Lacinová, L., Neužilová Michalčíková, R. (2015). Citová vazba a naplňování základních psychických potřeb v partnerských vztazích v období dospělosti. Psychologie pro praxi. Dostupné na https://www.cupress.cuni.cz/ink2_stat/dload.jsp?prezMat=95245
¹⁵ např. Dynamic Maturational Model (DMM) podle Patricia Crittenden. Dostupné na https://www.patcrittenden.com/include/dmm_model.htm
¹⁶ Winnicott, D.W. (1991). Playing and Reality. London: Psychology Press.
Wedge, M. (2016). What Is a "Good Enough Mother"?. Dostupné na https://www.psychologytoday.com/us/blog/suffer-the-children/201605/what-is-good-enough-mother
¹⁷ http://velletandassociates.com/index.php/about-us
¹⁸ Crittenden, P., landini, A. (2011). Assessing adult attachment. New York: W.W. Norton and Comp.
¹⁹ Music, G. (2017). Nurturing Natures: Attachment and Children's Emotional, Sociocultural and Brain Development. Londýn a New York: Routledge Taylor and Francis Group. Ukázky dostupné na https://books.google.cz/books?id=piclDwAAQBAJ&dq=inherited+insecure+attachment&hl=cs
²⁰ Neufeld, G., Maté, G. (2019). Držte si své děti. Praha: PeopleComm.
²¹ Belsky, J. (2009). Attachment Security: Born or Made? Dostupné na https://www.psychologytoday.com/us/blog/family-affair/200901/attachment-security-born-or-made
²² Roztočil, A. (Ed.). (2017). Moderní porodnictví. Praha: Grada.
²³ Kolektiv autorů. IMBCO and FIGO Created a NEW Global Initiative. Dostupné na http://imbco.weebly.com/
²⁴ Porod je přirozený fyziologický proces, který většina rodiček dokáže zvládnout vlastními silami, pokud jsou jim vytvořeny podmínky. Jde o reflexní děj a nedílnou součást ženské sexuality dokonávající akt početí. Pro úspěšný porod žena potřebuje obdobné podmínky a rozpoložení jako pro úspěšný orgasmus: pocit bezpečí a intimity, nerušený klid, přítmí, možnost sebevyjádření včetně dechových a zvukových projevů. Z hlediska vztahu matky a dítěte není v moderním porodnictví patřičně doceňován význam spontánní hormonální činnosti při porodu, která má svou specifickou roli i pro období poporodní. Při současné vysoké míře porodů s lékařskými intervencemi včetně porodů indukovaným nebo porodů císařským řezem přibývá žen, které neporodí dítě vlastní silou a při porodu nezažijí své vlastní biologicky podpořené mateřské zrození. Podpůrné působení přirozených hormonů (zejména oxytocinu a prolaktinu), které na biologické bázi formují mateřské sebevědomí a kompetence a usnadňují navázání jisté vazby mezi matkou a novorozencem, mnoha současným ženám chybí.
²⁵ Grille, R. (2005). Parenting for a Peaceful World. Alexandria NSW: Longueville Media.
²⁶ Pöthe, P. (2012). Rané trauma a vznik cyklu násilí. Dostupné na http://www.dr-pothe.com/trauma-v-ranem-veku- a-vznik-cyklu-nasili/
²⁷ Fonagy, P. (2016). What is mentalization? Dostupné na https://www.youtube.com/watch?v=MJ1Y9zw-n7U
²⁸ Gerhardtová, S. (2011). Sobecká společnost. Praha: Beta Dobrovský.
²⁹ V knižních průvodcích, na rodičovských webech, při konferencích, seminářích i v poradenství se dnes můžeme setkat s nejrůznějšími označeními nového rodičovství – vedle vědomého rodičovství podle Alethy Solterové např. také s rodičovstvím pozitivním, efektivním, attachmentovým, kontaktním, intuitivním, instinktivním, přirozeným, aktivním, s nevýchovou, s respektem atd. Viz. Labusová, E. (2016). Začátky rodičovství - co je dnes jinak než dřív. Regenerace. Dostupné na http://www.evalabusova.cz/clanky/zacatky.php
³⁰ Srozumitelné vysvětlení nabízí ve svých knihách americký psychiatr Daniel Siegel. https://www.drdansiegel.com/, některé vyšly i v češtině, např. Siegel, D. (2015). Klidná výchova k disciplíně. Praha: Triton.
³¹ Viz poznámky 26 a 27
³² Do této souvislosti spadají i spory o jesle, resp. institucionální výchovu před dosažením tří let věku. Viz např. Biddulph, S. (2017). Měly by děti mladší tří let navštěvovat jesle?. Dub u Prachatic: Impakt. Více na http://www.evalabusova.cz/uvahy/vychova_deti.php
³³ Liedloff, J. (2007). Koncept kontinua. Praha: DharmaGaia.
³⁴ Levine, A., Heller. R. (2019). Citové pouto. Praha: Synergie.
³⁵ Johnson, S. (2018). Držme se pevně. Praha: Portál.
³⁶ Hoffmann, P.M. (2006). Attachment Styles and Use of Defense Mechanisms: A Study of the Adult Attachment Projective and Cramer 's Defense Mechanism Scale. PhD diss., University of Tennessee. Dostupné na https://trace.tennessee.edu/cgi/viewcontent.cgi?referer=https://www.google.com/&httpsredir=1&article=5949&context=utk_graddiss
³⁷ Zilcha-Mano, S., Mikulincer, M., & Shaver, P. R. (2011). Pet in the therapy room: An attachment perspective on Animal-Assisted Therapy. Attachment & Human Development. Dostupné na https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/22011099
³⁸ www.hans-jellouschek.de Mnohé z Jellouschkových knih jsou dostupné v českém jazyce, vydal je Portál.
³⁹ Rozdíl mezi reaktivním a proaktivním chováním spočívá v tom, že zatímco reaktivní je instinktivní, nevědomé a zkratkovité, proaktivní je vědomé a hodnotově motivované. Reaktivní poskytuje určitý druh okamžité úlevy, ale nenabízí řešení problémů. Proaktivní chování směřuje k identifikaci problémů, a tudíž může vést i k jejich řešení. Více např. v knize: Cloud, H., Townsend, J.(2007) Děti a hranice. Praha: Návrat domů.
⁴⁰ Viz poznámka 34
⁴¹ např. Kol. (2010) Beyond Satisfaction: The Role of Attachment in Marital Functioning. Dostupné na https://www.researchgate.net/publication/298337287_The_Relationship_Between_Attachment_Styles_and_Lifestyle_With_Marital_Satisfaction.
⁴² Labusová, E., Bušková, K. (2016). Tabu v rodinné komunikaci. Praha: Šance dětem. Dostupné na https://www.sancedetem.cz/srv/www/content/pub/cs/clanky/tabu-v-rodinne-komunikaci--176.html
⁴³ Rosenberg, B. M. (2016) Nenásilná komunikace. Praha: Portál.
⁴⁴ Wiesnerová, E. (2013). Fenomén dneška: Nedospělí dospělí. Dostupné na https://www.em.muni.cz/veda-a-vyzkum/3502-fenomen-dneska-nedospeli-dospeli
⁴⁵ Chvála V., Trapková, L. (2004). Rodinná terapie psychosomatických poruch. Praha: Portál
⁴⁶ Viz poznámky 8 a 9
⁴⁷ Solterová hovoří o vzniku základů pro rozvíjení tzv. kontrolních mechanismů. Jde o nežádoucí autoregulační aktivity, k nimž v dospělosti patří např. kouření, zneužívání návykových látek včetně alkoholu, drog nebo léků, přejídání, hyperaktivita, potřeba rozptylování se např. počítačovými hrami, okusování nehtů a další chování potlačující vnitřní neklid, napětí či potřebu pláče.
⁴⁸ Pomocným prostředkem může být dotazník Modified Adult Attachment Interview, dostupný na http://www.psychology.sunysb.edu/attachment/measures/content/aai_interview.pdf, nebo dotazník Adverse Childhood Experiences (ACEs), dostupný na https://www.npr.org/sections/health-shots/2015/03/02/387007941/take-the-ace-quiz-and-learn-what-it-does-and-doesnt-mean
⁴⁹ Labusová, E. (2016). Náročný batolecí věk. Regenerace. Dostupné na http://www.evalabusova.cz/clanky/batoleci_vek.php
⁵⁰ Viz poznámka 39
⁵¹ Heller Poole, D. (2017). Healing Your Attachment Wounds. Audiobook. Sounds True.
⁵² Ruppert, F. (2011). Symbióza a autonomie. Praha: Portál.
⁵³ Teuschel, P. (2017). Tajemství předků. Praha: Portál.
⁵⁴ Maté, G. (2008). In the Realm of Hungry Ghost. Toronto: Randomhouse.
⁵⁵ Maté, G. (2019). Když tělo řekne ne. Praha: PeopleComm. Nakazawa Jackson, D. (2015). Childhood Disrupted. New York: Atria Paperback. Kolk van der, B.(2014). The Body Keeps the Score. New York: Viking.
⁵⁶ Farber, B. A., Metzger, J. A. (2009). The therapist as secure base. New York: The Guilford Press.
Shorey, H. (2015). Finding a Secure Base and Rewiring Your Personality. Dostupné na https://www.psychologytoday.com/intl/blog/the-freedom-change/201507/finding-secure-base-and-rewiring-your-personality
⁵⁷ Jde o všímavý stav mysli spojený se zaměřením pozornosti na přítomný okamžik, možno spojovat s dalšími technikami jako meditace apod., více např. v knize Kabat-Zinn, J. (2016). Život samá pohroma. Příbram: Jan Melvil Publishing.
⁵⁸ Neufeld, G., Maté, G. (2019). Držte si své děti. (s.33). Praha: PeopleComm. (s. 33)
⁵⁹ Pro srovnání situace s anglicky mluvícími zeměmi lze nahlédnout např. do knihy Wallin, D.J. (2007). Attachment in Psychotherapy. New York: The Guilford Press. Případně Crittenden, P. (2008). Raising Parents Attachment, representation, and treatment. London and New York: Routledge.
⁶⁰ Prescott, W.J., Mendizza, M. (2009) The Origins of Love & Violence Sensory Deprivation and the Developing Brain (Transforming Violent Cultures). DVD ROM, www.ttfuture.org
⁶¹ K pracovištím v ČR, která s attachmentem bezprostředně pracují, patří např. Attachmentové centrum ATTA, více na http://www.attachment.cz nebo Institut rodinné péče NATAMA, více na www.natama.cz